Jak vzniká kometa. Vše co víme o kometách a jejích vzniku
V dávné minulosti lidé komety vnímali jako dlouhovlasé hvězdy. Na obloze se objevovaly neohlášeně a nepředvídatelně. Čínští astronomové si o kometách po staletí vedli rozsáhlé záznamy. Vyobrazovali jejích charakteristické typů ohonů a časů jejich objevení nebo zmizení.
Stáří komet se odhaduje na 4,6 miliard let. Jsou to převážně úlomky ledu pokryté tmavým organickým materiálem. Díky svému stáří nám předávají důležité informace o vzniku naší sluneční soustavy. Komety mohly v raném stádium Země přinést na zemi vodu a organické sloučeniny, pozdější stavební kameny života.
Odkud komety pocházejí?
Každá kometa má malou zmrzlou část, tzv. jádro, které často není větší než několik kilometrů v průměru. Jádro obsahuje ledové kusy, zmrzlé plyny s kousky usazeného prachu. Jak se kometa blíží ke Slunci, zahřívá se a vytváří si atmosféru neboli komu. Teplo Slunce způsobuje, že se led v kometě mění na plyny, takže se koma zvětšuje. Koma může dosahovat až stovek tisíc kilometrů. Tlak slunečního záření a sluneční vítr unáší prach a plyny z komety směrem od Slunce. Společně tak vytváří dlouhý jasný ohon. Komety mají ve skutečnosti dva ohony – prachový a iontový.
Většina komet se pohybuje v bezpečné vzdálenosti od Slunce – kometa Halley se nepřiblíží blíže než na 89 milionů kilometrů. Některé komety, tzv. sungrazery, však narazí přímo do Slunce nebo se k němu přiblíží natolik, že se rozpadnou a vypaří.
Výzkum komet
V roce 2001 proletěla sonda NASA Deep Space 1 kolem komety Borrelly a vyfotografovala její 8 km dlouhé jádro.
Mise NASA Stardust v lednu 2004 úspěšně proletěla do vzdálenosti 236 kilometrů od jádra komety Wild 2. Při svém průletu shromáždila kometární částice a mezihvězdný prach pro návrat vzorků na Zemi v roce 2006. Fotografie pořízené během tohoto blízkého průletu kolem jádra komety ukazují proudy prachu a členitý, strukturovaný povrch. Ve vzorcích komet vědci nalezli minerály vzniklé v blízkosti Slunce nebo jiných hvězd. To naznačuje, že materiály z vnitřních oblastí sluneční soustavy putovaly do vnějších oblastí, kde se komety formovaly.
Další mise NASA, Deep Impact, se skládala z průletu sondy a impaktoru. V červenci 2005 byl impaktor při plánované srážce vpuštěn do dráhy jádra komety Tempel 1. Impaktor vypařil a vyvrhl zpod povrchu komety obrovské množství jemného práškového materiálu. Na cestě k nárazu kamera impaktoru snímala kometu ve stále větších detailech. Dvě kamery a spektrometr na přeletu sondy zaznamenaly dramatický výkop, který pomohl určit vnitřní složení a strukturu jádra.
Mise sondy Deep Impact, EPOXI (Extrasolar Planet Observation and Deep Impact Extended Investigation), se skládala ze dvou projektů: DIXI (Deep Impact Extended Investigation). Ta se v listopadu 2010 setkala s kometou Hartley 2, a EPOCh (Extrasolar Planet Observation and Characterization), která na cestě k Hartley 2 hledala planety velikosti Země u jiných hvězd. Ke kometě Tempel 1 se NASA vrátila v roce 2011, kdy mise Stardust New Exploration of Tempel 1 (NExT) pozorovala změny v jádře komety od setkání s Deep Impact v roce 2005.
Jak komety získávají svá jména
Komety jsou obvykle pojmenovány jménem podle svého objevitele. Tento pokyn Mezinárodní astronomické unie vznikl teprve v minulém století. Například kometa Shoemaker-Levy 9 byla takto pojmenována proto, že se jednalo o devátou krátkoperiodickou kometu objevenou Eugene a Carolyn Shoemakerovi a David Levy.
