Všechny planety sluneční soustavy obíhající Slunce po přibližně kruhových drahách v různé vzdálenosti a různou rychlostí. Tyto rozdíly v rychlosti a vzdálenosti způsobují že vzdálenost planet od země se mění podle toho zda planety jsou na stejné straně slunce nebo na protilehlých stranách vůči slunci.
Tabulka udává vzdálenost planet od země
| Maximální vzdálenost km | Minimální vzdálenost km | |
| Merkur | 207.500.000, | 91.700.000, |
| Venuše | 257.800.000, | 41.400.000, |
| Mars | 377.500.000, | 78.300.000, |
| Jupiter | 927.900.000, | 628.700.000, |
| Saturn | 1.578.800.000, | 1.279.600.000, |
| Uran | 3.024.600.000, | 2.7254.00.000, |
| Neptun | 4.653.600.000, | 4.354.400.000, |
Planety mají eliptické oběžné dráhy kolem Slunce. Když jsou blíže k Zemi, nazýváme to „opozice“ (u vnějších planet) nebo „konjunkce“ (u vnitřních planet). Naopak, když jsou daleko od Země, může se stát, že jsou ve „kvadratuře“ nebo jiných orbitálních polohách.
Vzdálenost planet od slunce
| Planeta | Vzdálenost od slunce km |
| Merkur | 57.900.000, |
| Venuše | 108.200.000, |
| Země | 149.600.000, (1AU) |
| Mars | 227.900.000, |
| Jupiter | 778.300.000, |
| Saturn | 1.429.200.000, |
| Uran | 2.875.000.000, |
| Neptun | 4.504.000.000, |
AU je zkratka pro jednotku vzdálenosti používanou astronomy v případech, že hovoří o vzdálenostech v podmínkách sluneční soustavy. 1AU představuje vzdálenost Země od Slunce což je 149 600 000 km.
Aktuální vzájemná pozice planet na oběžné dráze okolo Slunce
Velikost Slunce a planet Sluneční soustavy
Velikost planet závisí na několika faktorech, přičemž hlavním determinujícím faktorem je množství hmoty, ze které se planeta skládá, a toto množství hmoty určuje gravitační sílu, která ovlivňuje, jak se planeta formuje a utváří.
| Vesmírný objekt | Poloměr km | Poměr velikosti vůči Zemi |
| Slunce | 696000 | 109,1 |
| Merkur | 2439 | 0,4 |
| Venuše | 6052 | 0,9 |
| Země | 6378 | 1,0 |
| Mars | 3398 | 0,5 |
| Jupiter | 71398 | 11,2 |
| Saturn | 60330 | 9,5 |
| Uran | 26200 | 4,1 |
| Neptun | 24300 | 3,8 |
Klíčové faktory, které ovlivňují velikost planet
- Hmotnost: Hmotnost planety je klíčovým faktorem. Gravitace, kterou generuje hmota, přitahuje další hmotu k sobě, což vede k formování planetárního tělesa. Čím více hmoty planeta má, tím silnější je gravitace, což má za následek větší tlak a hustotu uvnitř planety.
- Materiál: Složení materiálu, ze kterého je planeta tvořena, může ovlivnit její fyzikální vlastnosti, včetně hustoty. Planety mohou mít pevný povrch, plynnou atmosféru nebo kombinaci obou. Složení materiálu může být ovlivněno procesy formování planety v raných stádiích sluneční soustavy.
- Teplota: Teplota má vliv na fyzikální stavy látek na planetě. Například planety, které jsou blíže ke Slunci, mohou mít teplejší povrchy, což může ovlivnit jejich fyzikální stav a složení atmosféry.
- Historie Formování: Proces formování planety a historie jejího vývoje také hrají roli ve stanovení její velikosti. Kolize s dalšími tělesy nebo procesy, jako je akrece hmoty v mlhovině, ovlivňují konečnou podobu planety.
- Vliv Slunce: Slunce je centrální hvězdou sluneční soustavy a jeho gravitační síla ovlivňuje pohyb planet. Interakce se Sluncem během formování může ovlivnit rozložení hmoty v mlhovině, což má dopad na velikost planet.
Velikosti planet ve sluneční soustavě mají široký rozsah, od malých planetárních těles, jako jsou trpasličí planety a měsíce, až po velké plynné obři, jako je Jupiter. Studium těchto různorodých těles nám pomáhá porozumět procesům formování a vývoje planet v různých částech sluneční soustavy.
Zajímavosti sluneční soustavy
Mnoho lidí ví, že Merkur je nejbližší planetou ke Slunci, a to ve vzdálenosti mnohem menší než polovina vzdálenosti Země. Není proto žádnou záhadou, proč se lidé domnívají, že Merkur je nejžhavější planetou. Víme, že Venuše, druhá planeta vzdálená od Slunce, je v průměru o 30 milionů mil (48 milionů km) dál od Slunce než Merkur. Přirozeným předpokladem je, že když je Venuše dále, musí být chladnější. Předpoklady však mohou být nebezpečné.
Nejžhavější planeta není nejblíže Slunci
Z praktického hlediska nemá Merkur žádnou atmosféru, žádnou hřejivou přikrývku, která by mu pomáhala udržovat sluneční teplo.
Venuše je naproti tomu zahalena nečekaně hustou atmosférou, asi stokrát hustší než atmosféra Země. To by samo o sobě za normálních okolností sloužilo k tomu, aby část sluneční energie neunikala zpět do vesmíru, a zvyšovala se tak celková teplota planety. Kromě tloušťky atmosféry ji však tvoří téměř výhradně oxid uhličitý, který je silným skleníkovým plynem. Oxid uhličitý volně propouští sluneční energii, ale je mnohem méně průhledný pro záření delších vlnových délek vyzařované ohřátým povrchem.
Teplota na Venuši tak stoupá na mnohem vyšší úroveň, než by se dalo očekávat, což z ní činí nejžhavější planetu. Ve skutečnosti je průměrná teplota na Venuši asi 875 stupňů Fahrenheita (468 stupňů Celsia), což je dost horké na to, aby se roztavil cín a olovo. Maximální teplota na Merkuru, planetě blíže ke Slunci, je asi 800 stupňů F (427 stupňů C). Kromě toho absence atmosféry způsobuje, že teplota povrchu Merkuru kolísá o stovky stupňů, zatímco hustý plášť z oxidu uhličitého udržuje teplotu povrchu Venuše stabilní, téměř se nemění, a to kdekoli na planetě nebo v kteroukoli denní či noční dobu!
Téměř všechno na Zemi je vzácný prvek
Elementární složení planety Země tvoří převážně železo, kyslík, křemík, hořčík, síra, nikl, vápník, sodík a hliník. Ačkoli byly tyto prvky zjištěny na místech v celém vesmíru, jedná se pouze o stopové prvky, které jsou značně zastíněny mnohem větším množstvím vodíku a helia. Země je tedy z větší části složena ze vzácných prvků. To však pro Zemi neznamená žádné zvláštní místo. Oblak, z něhož Země vznikla, obsahoval mnohem větší množství vodíku a helia, ale protože se jedná o lehké plyny, byly při vzniku Země slunečním žárem vytlačeny do vesmíru.
Na Zemi se nacházejí horniny z Marsu
Chemická analýza meteoritů nalezených v Antarktidě, na Sahaře a jinde různými způsoby prokázala, že pocházejí z Marsu. Některé například obsahují kapsy plynu, který je chemicky shodný s marťanskou atmosférou. Tyto meteority mohly být z Marsu odraženy v důsledku dopadu většího meteoroidu nebo asteroidu na Mars nebo při obrovské sopečné erupci a později se srazily se Zemí.
Jupiter má největší oceán ze všech planet
Jupiter obíhá v chladném vesmíru pětkrát dále od Slunce než Země a při svém vzniku si zachoval mnohem větší množství vodíku a helia než naše planeta, je ve skutečnosti tvořen převážně vodíkem a heliem. Vzhledem k hmotnosti planety a jejímu chemickému složení vyžaduje fyzika, aby hluboko pod vrcholky chladných mraků vzrostl tlak natolik, že se vodík musí změnit na kapalinu. Ve skutečnosti by tam měl být hluboký planetární oceán kapalného vodíku. Počítačové modely ukazují, že se jedná nejen o největší známý oceán ve sluneční soustavě, ale že je hluboký asi 25 000 mil (40 000 km) – tedy zhruba tak hluboko, jako je Země kolem dokola!
I opravdu malá tělesa mohou mít měsíce
Kdysi se mělo za to, že přirozené satelity nebo měsíce mohou mít pouze tělesa velká jako planety. Ve skutečnosti byla existence měsíců nebo schopnost planety gravitačně ovládat měsíc na oběžné dráze někdy používána jako součást definice toho, co je to skutečně planeta. Prostě se nezdálo rozumné, aby menší nebeská tělesa měla dostatečnou gravitaci na to, aby udržela měsíc. Vždyť Merkur a Venuše nemají vůbec žádnou a Mars má jen malé měsíce. V roce 1993 však sonda Galileo proletěla kolem 20 km široké planetky Ida a objevila její 1 km široký měsíc Dactyl. Od té doby byly objeveny měsíce obíhající kolem mnoha dalších menších planet v naší sluneční soustavě.
Žijeme uvnitř Slunce
Obvykle si Slunce představujeme jako tu velkou žhavou světelnou kouli vzdálenou 93 milionů mil (150 milionů km). Ve skutečnosti však vnější atmosféra Slunce sahá daleko za jeho viditelný povrch. Naše planeta obíhá uvnitř této slabé atmosféry a důkazem toho je, když poryvy slunečního větru vytvářejí polární a jižní záři. V tomto smyslu rozhodně žijeme uvnitř Slunce. Sluneční atmosféra však nekončí u Země. Polární záře byly pozorovány na Jupiteru, Saturnu, Uranu, a dokonce i na vzdáleném Neptunu. Ve skutečnosti se předpokládá, že vnější sluneční atmosféra, nazývaná heliosféra, sahá nejméně do 100 A.U. To je téměř 10 miliard mil (16 miliard km). Ve skutečnosti má atmosféra pravděpodobně tvar slzy, což je způsobeno pohybem Slunce v prostoru, přičemž „ocas“ se táhne desítky až stovky miliard mil po větru.
